Z Vlastibořic do Sparty a zase zpět

Když jsem v srpnu 2017 konečně zaběhl stovku pod deset hodin, vůbec jsem netušil, co jsem si tím na sebe upletl. Pochlubil jsem se s časem na FB a nad jednou z reakcí se mi hrůzou stáhl žaludek. Ta reakce zněla "tak to se můžeš přihlásit na Spartathlon", a mému žaludku bylo už tehdy zřejmě jasné, kde přesně tohle skončí.

Termín pro přihlášení mi v mé sociální bublině uniknout nemohl, ale ty stránky jsem si otevřel opravdu jen abych se podíval, jak taková přihláška vypadá. Pak jsem si otevřel vínečko před spaním, pak možná ještě jedno, a pak jsem se zasnil, jak bych ten Spartathlon mohl za rok nebo za dva zkusit. No jo, jenže to není vůbec sranda dostat se tam! Zájemců je moc a míst málo! Leda že bych se přihlásil už letos, samozřejmě se tam nedostanu, a za rok pak budu mít dvojnásobnou šanci. Znělo to rozumně, tak jsem se přihlásil.


Lůca nakonec souhlasila, že pokud to někdy vyjde, pustí mě. Ale mám jen jeden pokus. To mi přišlo fér. Má o mě strach, a tohleto fakt není procházka parkem.

Každý dobrý plán si zaslouží odměnu a ani já na ni nemusel dlouho čekat. Mezi vylosovanými jsem nebyl. Jasně. Logicky přeci! A pak to přišlo: Seznam náhradníků a já na něm, nejvýš z krajanů, na 21. místě. Okamžitě jsem věděl, že mám průser. Jedu totiž na Spartathlon. A neuběhnu ho. Pokazím skvělou reputaci, kterou v Řecku po minulém ročníku naše země má. Uříznu si ostudu. Zkazím to ostatním. Proč jsem to udělal? Komu tím prospěju?

Když jsem trošku vychladl, začal jsem počítat. Když dám první stovku za 11 hodin, stačí zbytek bez přestávek dojít. Já vím, 150 kilometrů, 25 hodin nudné chůze, šílená představa, to by bylo o hlavě, ale možné to asi je. Musím hrozně trénovat!

Tak jsem hrozně trénoval. :-)

Vymyslel jsem tréninkový plán, kilometráže kousek nad horní hranicí toho, co jsem si dokázal představit, že bych mohl uběhnout, a zkonzultoval ho s Radkem. Ten mi upravil ladění formy před závodem a sebevědomě prohlásil, že si myslí, že i s takovým málem se Spartathlon možná uběhnout dá. To mi pomohl. :-)

Další excel mi posloužil k přípravě balíčků na checkpointy a taky k nějakému odhadu, kdy kde budu.

Vše jsem odběhal podle plánu, vedru jsem se nevyhýbal, letošní léto bylo na Spartathlonský trénink ideální. Nakonec návštěva obvoďačky s potvrzením, že jsem v pořádku a že mohu běžet 246 kilometrů. Řekla, že si rozhodně nemyslí, že jsem v pořádku, ale papír podepsala. :-) Uteklo to jako voda a najednou jsem byl s kufry na letišti, vítal se s těmi, které jsem znal, a seznamoval se s těmi, které jsem ještě neznal. Můj řecký týden začal.

První řecký zážitek byla šílená jízda rozhrkaným autobusem z letiště do Glyfady. Rychle s kufry do hotelu, kde probíhaly registrace, nafasovat ID kartičku, číslo, čip, šíleně velké triko (vyměnit samozřejmě nejde) a dalších pár drobností. A pak už jsme se vlekli do našeho hotelu London.

Martin, Petrové, Radek, Homer a Abe v hotelu London.

Katku přidělili na pokoj ke dvěma maďarkám, což se jí nelíbilo, a vyžádala si na pokoj Ondru a protože jsem stál zrovna nejblíž, tak stav doplnili o mě. Ubytovali jsme se a všichni šli na společný výběh. Dali jsme si asi šest kiláků po pobřeží a mě začal lehce pobolívat levý nárt. Asi ofouklá a lehce zanícená šlacha. Pak už na večeři a na pivo/víno.

Spartathlon dokončí jen ten, kdo dává nohy nahoru - léty ověřená pravda!

Protože jsem cítil mírné nachlazení a noha se spíš horšila, vynechal jsem druhý den dopoledne další společné proběhnutí. Odpoledne jsme šli odevzdat dropbagy a pak na rozpravu. Večer zase nějaké vínko, aby se nám lépe usínalo. Hodně jsme řešili počasí, z toho mi bylo docela smutno, na tohle jsem se vážně netěšil. A předpověď se každou chvíli horšila. Zítra budou zavřené školy, takže nebudou ty nabíjecí špalíry dětí, které si s tebou plácají. Poslední, co jsem slyšel, byla Ondrova předpověď, že nás ještě před Korintem smetou obří mořské vlny.

Firemní dropbagy.

V pět ráno budík, obléknout, sbalit batoh se suchými věcmi do Sparty, na snídani a v šest jsme lezli do autobusu, který nás odvezl pod Akropoli. Noha bolela už docela dost, po schodech jsem sotva zkulhal, v krku knedlík, a přede mnou den a půl zimy a mokra. To nebylo dobrý. Nikomu jsem samozřejmě nic nevykládal a doufal, že to po pár kilometrech nějak přebolí.



Na startu.

Start a první kilometry Athénami mi na bolístky daly aspoň částečně zapomenout. Ten pocit, že tu opravdu jsem! Tý vole! Nezdá se mi to?

Po pár kilometrech jsem se seběhl s Danem. Nemohl jsem si nevzpomenout, jak jsem před šesti lety sledoval poprvé Spartathlon. Celou noc jsem zíral na checkpointy a nechápal, jak tohle někdo dokáže zvládnout. Dan byl pro mě člověkem z jiné galaxie, a já tu teď běžím vedle něho a normálně s ním mluvím! Co se to se mnou za těch šest let stalo? Doprdele, co je tohle za kouzla?! :-)

Jen tam tak vykukujeme, lepší společná fotka s Danem ale bohužel není.

Po dalších několika kilometrech jsem neopatrně zmínil, že jsem asi trochu nastydlej, tak Dan nečekal, až to chytne taky, a utekl mi. :-) Nicméně jsem si z toho, jak pomalu to rozbíhal, odvodil, že chce hlavně dokončit, a to mě těšilo, moc jsem mu to po těch problitých neúspěšných ročnících přál.


Kousek společně s Petrem Herejtem a Ivanem Šarlingerem. Kluci běželi celý závod spolu.

Noha pořád bolela, ale jinak to šlo výborně. Maraton na pohodu za 4:07, pak jsem si povolil první pivo. Další vždy zhruba po patnácti až dvaceti kilometrech. Na 50. jsem si uvědomil, že nachlazení i bolest v noze jsou pryč. Na jedné vesnické benzínce seděli u piva nějací dědové. Když jsem nakoukl, křičeli "Záchod je tamhle!" a ukazovali na jiné dveře. "Nechci záchod, chci pivo". Mávli, ať vejdu a ukázali lednici. Vzal jsem dva malý Amstely a chtěl platit. "Ne ne ne, pozdravuj ve Spartě!" To bylo prima.


Někde mezi Athénami a Korintem.

Když jsem na 80. km přebíhal Korintský průplav, měl jsem zase na krajíčku. Radkova fotka, jak běží přes tenhle most, byla všude. Teď jsem tady já. Já jsem tady!!! Důša na Spartathlonu přebíhá Korintský průplav! Neuvěřitelný! :-)




Na obávaném C/P 22, kde prý často odstupuje až třetina běžců, jsem byl hodinu a půl před limitem. Paráda. Katem je tu většinou vedro prvního dne, a tak tu tentokrát skončil málokdo.

Po 80. km jsem dohnal Pavla Marka a až do stovky jsme běželi spolu. Tam jsem poprvé blinkal. V loužičce jsem viděl přesně to, co jsem cítil: Nabobtnalý gumový medvědy. Snažil jsem se toho vyhodit co nejvíc, ale moc mi to neulevilo.

Starý Korint s Pavlem.

Stovku jsem pak stihl za 10:16, což je o půl hodiny rychleji, než na jaře v Plzni. A jen půl hodiny za osobákem. Náskok na limit jsem zvýšil na dvě hodiny deset minut.

Po stovce začalo mírné stoupání. Dle mého plánu jsem ho chtěl jít, hodně jíst a co nejvíc zregenerovat. Pavla jsem nechal běžet a zkoušel do sebe něco dostat. Bohužel šlo všechno hned ven. Zkoušel jsem Coca-Colu z krámu, černý hořký čaj, vývar, vodu i to pivíčko - všechno po chvilce letělo. Do toho se zkazilo počasí. Se soumrakem začalo hustě pršet a ochlazovat se. Začalo být zle, nešlo mi běžet, protože jsem nejedl, došly cukry. Začala mi být zima, protože jsem nemohl běžet. A dál všechno blil jak Alík.

Nemea. Mokrý a studený hnus.

Na C/P 35 na 123. km jsem znovu dohnal Pavla. Ani mě nenapadlo, že teď jsem vlastně nejdál, kam jsem kdy doběhl, zatím jsem běžel nejvíc 120 km. Na nějaké slavení by stejně nebyla nálada. On už tam chvíli trčel, vypili jsme nějaký hnusný kafe, našli erární pláštěnky, a nikam se nám nechtělo. Pro svou lenost jsem neposlechl rady zkušených a nedal si v dropbagu oblečení ještě do igelitu, nechtělo se mi to znovu přebalovat. Všude to měli v suchu, ale tady jsem litoval. Obě suchá trika, na která jsem se těšil, ležela v látkovém pytlíku v louži. Chtělo se mi brečet.

Vyrazili jsme do deště, Pavel se roztřásl a nemohl běžet, mě nebylo o moc líp. Když jsem na C/P přibíhal, potkal jsem Benyho, Kosťův support, který jezdil karavanem. Vrátili jsme se tedy a začali ho hledat. Nechtěli jsme vzdát a skončit na několik hodin ve sběrném autobusu, ale luxusní karavan byl v tu chvíli příliš lákavý. Naštěstí už byl pryč. I takové věci někdy rozhodují. :-)

Ještě chvíli jsme se schovali do kapličky a snažili se rozmrznout. Pak jsme vyrazili podruhé a tentokrát se už aspoň indiánsky rozeběhli. Zase to nějak šlo, ty pláštěnky nás zachránily. Větrovky za kolik tisíc nakonec promokly, igelit za pár korun ne.

Doběhli jsme spolu až na C/P 40 (140. km), tam na mě padla další krize. Blití pořád beze změny, byl jsem hladovej, utahanej, zmrzlej jak preclík a nebyla na mne suchá nit. Pavel odběhl, venku déšť, 8°C, a to jsme byli cca 200 m. n. m. Čekal mě kopec, 20 km a cca 1000 m nahoru. Znám to z Liberce: Když je dole ve 400 m 8° a prší, na Ještědu obvykle sněží. Tady jsem ve 200 m a sedlo nahoře má skoro 1200 m. n. m. Dostal jsem normální strach, že tam bude sníh nebo namrzlo a já v hladkých silničkách někde uklouznu a zabiju se. A to byla Lůcina podmínka číslo jedna: Že se vrátím celej.

Zavolal jsem jí, že končím, že mi to připadá nebezpečný. Čekal jsem, že mě pochválí. Ty seš tak rozumnej kocourek, posílám pac a pusu. Prdlajs. Asi ji to sledování checkpointů už taky chytlo, takže se z rozumné manželky proměnila na fanatickou fanynku, a ostře mi doporučila, že jestli nechci být za debila, tak ať koukám mazat dál. Že to stálo spoustu peněz a času a že tohle nemíní znovu absolvovat příští rok, protože mě zná. Položil jsem telefon a byl jsem fakt naštvanej. Ona se mě snad chce zbavit! Tak jó! Já tam půjdu! Já tam uklouznu a umřu! Ať si pak naříká! Ať má co chtěla! Teorie o úbytku jednoho bodu z IQ koeficientu s každým uběhnutým kilometrem se opět potvrdila. Čísla souhlasila. Byl jsem přesně na nule. :-)

Na truc jsem do sebe vyklopil jedno pivo, na dvě suchá trika oblékl pláštěnku a pak všechny ty mokré hadry, protože zrovna moc nepršelo, a vyběhl. Po dvaceti metrech foukl vítr, já se roztřásl a pivo ze mě vyletělo jak šinkansen. Udělal jsem pár kroků zpátky, chtěl jsem se moc vrátit do tepla občerstvovačky, ale bylo to do kopce, tak jsem šel radši dál. A to bylo naposled, co vůle zakolísala.

Pak začalo stoupání na Sangas Pass. Do kopce jsem se svou rychlochůzí zase zahřál, pořád jsem někoho dotahoval a začalo mě to bavit, i když ten kopec byl nekonečnej. Zjistil jsem, že na občerstvovačkách občas bývají malé lahvičky s ionťákem, který když jsem pil jen po troškách, zůstalo to ve mně. Srandovní bylo, že je měli většinou schované, šetřili je asi pro Řeky. Na jednom C/P měli asi čtyři na stole, jednu jsem popadl a padal pryč. Paní za mnou zbylé tři sebrala a schovala je pod stůl. :-)

Závěr stoupání na Sangas.

Závěrečná terénní pasáž mi připomínala Lužky, byl to takovej dvojitej výstup na Klíč. Počasí jsem se nakonec obával zbytečně, nahoře byla hustá mlha, takže hloubky pode mnou vidět nebyly, a hlavně tam bylo v té mlze docela teplo. Cestou dolů jsem už slušně promrzl, z té otevřené strany to foukalo dost.

Sangas Pass. Tudy jsme sbíhali.

Po dalším hodně deštivém úseku jsem v dropbagu našel alu fólii, kterou jsem prozřetelně zabalil. Vzal jsem suché triko, obalil se folií, na to všechno to mokré a pak pláštěnku. A zase aspoň kousek běžet, abych se zahřál. Blížilo se svítání a já usínal za chůze, což bylo nebezpečné, protože jsem ve spánku zatáčel. Do pangejtu to nevadilo, ale do silnice to bylo o držku, sem tam něco jelo. Fackoval jsem se a štípal, vodou z louže jsem si opláchl obličej. Pak se rozednilo a přestalo to.

Zbývalo mi 70 kilometrů a 12 hodin. Počítal jsem. Na občerstvovačkách jsem měl na limit pořád kolem 30 minut, neměnilo se to. Tempem 10:00/km mi 70 km bude trvat 700 minut, to je 11 hodin a 40 minut. Musím jít rychleji, protože ještě bude nějaké převlékání do suchých hadrů, toho komfortu, i když byl vždycky jen na chvilku, jsem se vzdát nechtěl. Po rovině se mi dařilo jít 9:00/km, do kopce to bylo horší, snažil jsem se aspoň kousky z kopce popobíhat. Bude to nekonečný, ale pokud se nic nestane, zvládnu to. Slíbil jsem si, že pokud to dojdu, koupím si normální cigára a celý je vyhulím. Musel jsem to dojít.

Dávno jsem prošvihl oslavu své první stomílovky (na Sangasu stejně na slavení podmínky moc nebyly), tak jsem si aspoň zajuchal u své první dvoustovky. Čtyři pětiny jsou za mnou. Už jen pajda. COŽE??!! 50 kilometrů? Děs.

Pak už chyběl jen maraton, zase mě to spíš demotivovalo, byl jsem pořád hladovější a unavenější, a i když nohy pořád strojově šly, rozmáčená chodidla i přes pravidelné mazání bolela při každém kroku.

Nějak to už dojdu.

Když to bylo třicet, pochopil jsem, že už to dojdu, že mě už nic zastavit nemůže. Ionťák jsem už pil bez potíží, chůzí jsem to do limitu musel stihnout. Hrozně mě to dojalo. Bulel jsem tam jak želva.

25 km před cílem jsem přelezl poslední výraznější hřbet a těšil se na seběh do Sparty. To prej je hezký. Na hřebeni je ještě pár takových houpaček a pak už vidíš dole město a fičíš si to z kopce. Na hřebeni jsem dostal ránu do ksichtu hrstí krup a vichr hurikánu (přesněji "medikánu") Zorba mě vrátil o tři kroky zpět a do reality. Pláštěnku to na mě během chvilky roztrhalo na cáry. Řval jsem do větru, ať si zkouší, co umí, že mě už stejně nezastaví. Sprostej jsem byl, že se na Olympu museli červenat. Japonec na mě koukal vyděšeně, Brit se chápavě usmíval. Možná rozuměl idiota nebo něco z dalších internacionalit. :-) Ale hlavně jsem pořád šel. Trvalo to přes 10 kiláků, chladná voda mi bez pláštěnky protékala skrz oblečení už rovnou na tělo, třásl jsem se zimou, ale bylo mi to jedno. Hlava byla zabejčená. Checkpointy jsem už jen míjel. Já jdu. Nic jiného neexistuje. Jdu. Jedna noha před druhou. Pro všechno ostatní jsem mozek vypnul.

Pak to skončilo. Odbočili jsme na vedlejší silničku, která rychle klesla z dosahu vichřice. 15 do cíle. Benzínka, pivo. Teď už ho risknu. Po dvou kilácích jsem se rozeběhl, letěl jsem jak ten vítr nahoře, předběhl skoro 50 lidí.

Pak už přišly ulice Sparty. Ach... SPARTA! Já jsem fakt tady! Tady se k běžcům obvykle přidají kluci na kolech a vedou je ke králi. Kolem trati fandí celé město. Já běžel sám. Skoro všechna auta troubila a řidiči na mě mávali. Sem tam nějaký odvážlivec stál v té slotě pod přístřeškem a volal "Bravo!" Na sobě reprezentační triko půjčené od Petra Válka, v sobě směs divoké radosti, se kterou jsem dupal do nejhlubších louží a šíleně se tomu smál, dojetí, které mi do očí tlačilo slzy, a hluboké vděčnosti. Za to, že mi bylo dáno to dokončit. Za to, že nezklamu ty desítky lidí, kteří mi fandili u internetu. Za to, že nezklamu tatínka a babičku, kteří mi krátce před závodem odešli, a určitě mě odněkud shora sledovali. Za to, že mi Lůca pomohla ve chvíli, kdy jsem to od ní naprosto nečekal a zároveň nejvíc potřeboval. Vybíral jsem si svou odměnu.

Vývoj pořadí CZ běžců.

Asi kilák před cílem jsem doběhl Asiata, který padal k jedné straně. Nabídl jsem mu, že mu pomohu, chytl ho za ruku. Odmítl, tak jsem běžel dál.

Pak už jsem uviděl pana krále. Z kavárny něco hulákal Radek s Petrem Válkem. Bylo hotovo. V celé historii Spartathlonu pršelo prý během závodu nejvíc čtyři hodiny, teď patnáct. Z tohoto pohledu to byl nejtěžší ročník a já ho dal.

U sochy jsem musel počkat. Fotila se u ní Asiatka s rodinou. Trvalo jim to hrozně dlouho, připadalo mi to docela bezohledné. Argentinec se za mnou postavil do fronty. Přijuchal nějaký Francouz a vrhl se na sochu. Pak si všiml fronty, omluvil se a zařadil.

Konečně jsem opřel čelo o nohu Leonida, napil se vody z nějaké řeky (doufám, že nebyla pravá), dostal věnec, sošku a gratulaci a společnou fotku od starosty Sparty.


Konečně v cíli.

Ujaly se mě dvě slečny a odvedly přes ulici pod střechu. Svlékly mi větrovku, mokrá trika a boty. Dostal jsem malé hadrové pantoflíčky a alu folii. Pořád se ptaly, jestli mi něco není, nebylo, byl jsem v pohodě. Doběhl ten nevyvážený Asiat a omdlel. Pak jsem si vzal pytel s mokrými věcmi, slečna vzala taštičku s věncem a soškou a odvedla mě do taxíku. Tam přisedli další dva, také Asiati. Jako nic proti nim nemám, jen píšu fakta. :-)

Nejdřív vystoupili oba spolucestující, a když jsem vylezl já, taška s trofejemi tam nebyla. Řidič byl ochotný, hned někam volal vysílačkou a slíbil, že mi to nechá doručit na recepci. Samozřejmě se na to vykašlali. Moje chyba, mám si to hlídat.

Na hotelu další jobovka, nějak tam se mnou nepočítali. Nakonec mě přidali na pokoj, kde už byli tři naši, že se musíme dva vejít na manželskou postel. To měl ze mě Petr Kubišta radost. Těšil se, jak se pohodlně vyspí, a teď tam dostal zmáčeného Koutníka. Naštěstí jsme ve skříni našli nějakou deku navíc, tak jsme aspoň nemuseli spát pod jedním prostěradlem.

Slavnostní vyhlášení.

Dal jsem si sprchu a vyrazil pro ta cigára a na pivo. Konečně jsem stihl zavolat domů. Pak na rychlou večeři, kousek jsem do sebe dostal, a pak hledat, kde je vyhlášení vítězů. Zmatky způsobené počasím neměly konce. Po vyhlášení společně do hospody, ještě nějaké jídlo, dvě piva a spát.

Hospoda po vyhlášení.

Ráno bídná snídaně, zmatené vyzvednutí dropbagů, společné focení u sochy a ještě jeden marný pokus získat svou taštičku zpět.

Najdi si svůj dropbag! :-)

Dan už odjel do Athén, jinak jsme komplet.

Pak jsme odjeli na oběd pořádaný starostou Sparty, kde se objevil jeden můj ztracený dropbag a kde mi nějaká hodná organizátorka sehnala náhradní sošku. Věnec bohužel neuměla. Ale aspoň něco mám. :-)

Po obědě návrat do Athén a Češi vyrážejí pařit. Dokončili jsme druhý rok po sobě opět všichni, nálada byla výborná. Radek a Káča stříbrní, v první dvacítce čtyři kluci. Pravděpodobně nejúspěšnější výprava. Po hospodě ještě nějaké víno z benzínky v zavřeném hotelovém baru, část ruské výpravy u recepce blinká, my si to odblili už během závodu, tak nemusíme. :-)




V pondělí hodně pohodový výlet do centra Athén, spousta srandy kolem nefunkčního automatu na jízdenky, jeli jsme tramvají na černo. Dumali jsme, jak těm revizorům budeme utíkat. :-) Pár fotek na Panathenaic Stadiu, pak na oběd. Oddělil jsem se, nakoupil nějaké věci pro Lůcu a Máťu, a zašel se podívat na Akropoli, odkud jsme před třemi dny startovali.


Panathenaic Stadium. Dolů to šlo hůř.

Večer závěrečná párty, byla venku a během vyhlašování stylově zapršelo. Všichni ti zničení ultráči tam pařili jak smyslů zbavení, takovou veselou diskotéku jsem ještě nezažil. Při odjezdu jsme si do kapes poschovávali nějaké lahve s vínem a skončili opět v baru. Prostě jedna dlouhá pařba. :-)






Raději bez komentáře. :-)

V úterý jsme ráno rychle zašli k moři, a dál bylo zajímavé ještě více než hodinové čekání na autobus, který jezdí "každých 10-20 minut", ale nakonec skutečně jel, a my se na letiště dostali včas.

S příčinou toho všeho. :-)

Lůca mě pak protáhla ještě skrz Ikeu. Pak ještě přes boleslavskou Olympii, že prý nutně potřebujeme máslo. Zdržovala, protože se u nás chystalo přivítání, mně samozřejmě nic nedošlo. Před bránou nám stál checkpoint 76 s pivem a gumovými medvídky, dechovka hrála fanfáry, ohňostroje chrlily jiskry a plameny, vuvuzely troubily, došlo i na We Are The Champions. A na stolečku v cíli na mě čekal tuplák točené plzně. :-)))





Zlatý hřeb, moc mě to dojalo. Děkuju, kamarádi moji drazí!!! :-)



No a i ten věnec nakonec mám. A ne ten obyčejnej, co jsem dostal já, ale ten slavnej, co dostal Radek za druhé místo. Prý jich už má dost. Díky ti za všechno, borče největší!!! :-)

Je to za mnou. Skončilo asi největší běžecké dobrodružství mého života a ač jsem slíbil, že pokus bude jen jeden, vrátil bych se tam na nějaký slunečný ročník s touhle skvělou partou ultrabláznů a taky se všemi těmi špalíry diváků, fandícími dětmi a kluky na kolech moc rád. Myslím, že je v mých silách zaběhnout to o pár hodin lépe. Uvidíme, co tělo a Lůca dovolí. :-)

Nakonec pár čísel:
Maraton - 4:07
100 km - 10:16
100 mil - 21:22
24 hodin - 184 km
Spartathlon 246,8 km - 34:57, 170. místo
Z 381 startujících dokončilo 238


Autoři fotografií: Sparta Photography Club, Dan Orálek, Luboš Brabec, Katka Kašparová, Zdeněk Beneš, Zdeněk Mikula, Petr Kamberský a asi ještě někdo další, omlouvám se, pokud jsem zapomněl.

Komentáře

  1. Tedy Důšo sledoval jsem a obdivoval tvůj výkon, tento zápisek mým představám doplnil tolik že jsem ke konci byl opravdu zralý na kapesník. Jsi borec.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky Pavle. Tys byl ke konci na kapesník, já od půlky na ručník. Ale bylo to opravdu nádherný. Jednou se tam vrátím, chci to zažít znovu. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Jeste jednou gratulace.. Ty zazitky, skvely pocity.. ty ti nikdo nevezme:)!
    At se dari! 12:)

    OdpovědětVymazat
  4. ...sem se normálně dojal... možná,že bych jednou .... ale ne, to je blbost :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ondro, když to dalo takový tele jako já, tak ty určitě!

      Vymazat

Okomentovat

Starší