Z Vlastibořic do Sparty a zase zpět
Když jsem v srpnu 2017 konečně zaběhl stovku pod deset hodin, vůbec jsem netušil, co jsem si tím na sebe upletl. Pochlubil jsem se s časem na FB a nad jednou z reakcí se mi hrůzou stáhl žaludek. Ta reakce zněla "tak to se můžeš přihlásit na Spartathlon", a mému žaludku bylo už tehdy zřejmě jasné, kde přesně tohle skončí. Termín pro přihlášení mi v mé sociální bublině uniknout nemohl, ale ty stránky jsem si otevřel opravdu jen abych se podíval, jak taková přihláška vypadá. Pak jsem si otevřel vínečko před spaním, pak možná ještě jedno, a pak jsem se zasnil, jak bych ten Spartathlon mohl za rok nebo za dva zkusit. No jo, jenže to není vůbec sranda dostat se tam! Zájemců je moc a míst málo! Leda že bych se přihlásil už letos, samozřejmě se tam nedostanu, a za rok pak budu mít dvojnásobnou šanci. Znělo to rozumně, tak jsem se přihlásil. Lůca nakonec souhlasila, že pokud to někdy vyjde, pustí mě. Ale mám jen jeden pokus. To mi přišlo fér. Má o mě strach, a tohleto fakt ne
