Důša na cestě
Byl březen 2012, blížily se mé 40. narozeniny, a Lůca obezřetně vyzvídala, jakej mi koupit dáreček.
Už dva roky jsme zdrhlí z města, a já i přes pohyb při práci na zahradě a na domě vytrvale kynu a kynu. Několikrát se mi vynořil obrázek z dětství: Škola, paní učitelka Lukášová uspává třídu laskavým výkladem čehosi, a malej Důša, myšlenkami někde v daleké budoucnosti, pod lavicí kreslí štíhlou postavu vousatého atleta v adidas šusťákovce (ta byla tehdy na žebříčku nesplnitelných snů hooodně vysoko). Jooo, takovej chci jednou bejt!
Člověk na cestě by měl znamení poslouchat a já někde uvnitř věřím, že se mi tahle vzpomínka neobjevuje zbytečně. Něco někde chybí nebo je v nerovnováze a něco se to nějak snaží vyrovnat, kompenzovat. V duši jsem běžec, vím to, už v tý třetí třídě základky jsem to věděl, jsem běžec, který jen zatím nevyběhl. Ale není už sakra čas? Nebo, není už sakra pozdě? Nestalo se nějak nenápadně to, co vypadalo jako nemožně vzdálená budoucnost, prošvihnutou minulostí?
Poslal jsem Lůce link na sporttester, ne nic drahýho s GPS, co kdyby to nevyšlo, četnost předhazování mi mého selhání by byla jistě přímo úměrná ceně zařízení, takže radši při zemi. Pěkně Sigmička s připojením na počítač a s tepákem, dokonce s integrovaným krokoměrem, nekupte to za ty prachy.
Poprvé jsem vyběhl 4. dubna. Váha 111 kg, vzdálenost 8 km, tempo 8:49. Tragédie. Vesnicí jsem důstojně prošel, rozběhl se až na louce. První pocity krásný, ale jen pár sekund. Pak se přestalo dostávat kyslíku, dál si to každý umí představit. První kilometry přískokem vpřed, stometrový úprk až do ztráty vědomí i sebevědomí, po chvilce odpočinku dál, dál a dál, hlavně vydržet. Tempo rychlé chůze vypovídá o efektivitě takového snažení.
Ač jsem byl po téhle první zkušenosti úplně nadranc, druhý den jsem se přinutil k 2 km á 7:20. Nohy nesnesitelně bolely jen první kilometr, pak už to šlo. Dobrá zkušenost. Doběhl jsem k Ivanovi na pivko a chutnalo mi zaslouženě. Byl jsem spokojenej, dá se říct, že tohle už bylo takový malý vítězstvíčko.
Následovalo dalších pár podobných skoroběhů a dohospodyběhů, jednou až dvakrát týdně, časté přechody do chůze, tepovka nahoru dolů, prostě boj. Koncem měsíce se jednou přidala Lůca (která, na rozdíl ode mě, který ví vše automaticky od Boha, měla o džogingu ze svého německého období nějaké povědomí) a byl z toho zvratový okamžik. Běžela taaaak děsně pomaluuu... nuda. Mohl jsem vedle ní jít, ale klusal jsem, dobíral jsem si ji, nudil se, šaškoval... a najednou jsme byli doma, 4 km á 10:12, a já to uběhl bez zastavení, bez přechodu do chůze, bez infarktů. Zázrak. V tom je to. Pomalu musím!
Hned druhý den jsem to zkusil znovu - 5 km á 8:16 a v cíli pohoda džez. Jupí, jsem běžec! Mám to! Běhám! Svět je skvělej!
Radost nad tou skvělou zprávou mi vydržela měsíc a půl. Byl jsem na sebe velice pyšnej, až tak, že do běhání vždycky vlezlo něco důležitějšího, nebo se mi prostě nechtělo. Jasně, o nic nešlo, už jsem přece běžec, už vím jak na to, můžu jít "kdykoliv"... což má často hodně blízko k "nikdy". Probudily mě výsledky pravidelného vyšetření krve. Cukr, který se vždy držel proklatě nízko, jsem měl poprvé v životě na horní hranici normálu. Děda měl cukrovku, táta ji má (propukla u něj ve 40 letech), a já vím jistě jen jedno - tuhle parádu fakt nechci.
Po měsíci a půl dobře odpočatej, využil jsem dubnových zkušeností a už přecejen o chlup lepší váhy (107 kg) a pln odhodlání dal 8 km á 6:34. O týden později můj první běh na trase, která se pak pro mě stala určitým měřítkem. Měří 5,6 km a poprvé mi zabrala 45 minut a 35 vteřin, to je tempo 8:10. Zase týden sbírání sil a stejná trasa o pět minut rychleji - á 7:18.
A pak mě běhání konečně opravdu chytlo.
Stalo se to na dovolené v alpském Saalbachu. Těšili jsme se na horské tůry a na focení, to bylo v Alpách úžasný, člověk prostě nemohl dál, tohle se vyfotit muselo. Do toho náš malej Máťa, bylo mu tehdy 5, a šestnáctiletá Terka, která tou dobou procházela spíše línější životní etapou. :-) Typicky to vypadalo tak, že jsme vyjeli sedačkou na hřebeny, ušli za celý den tak dva kilometry, a poslední lanovkou sjeli zase dolů. A já začal večer běhat. Z celého týdne jsem jen jednou vynechal, běhal jsem od dvou do pěti kilometrů (nejrychleji á 7:03), cyklostezka podél horské říčky, čistá rakouská krajina, nádherné hory okolo... prostě mě to vzalo. Zamiloval jsem se a začalo to se mnou jít do kopce. :-)
Referenční trasa po návratu o tři minuty rychleji, tempo 6:39. Koncem července první uběhnutá desítka (á 7:55), začátkem srpna druhá (už á 6:55), a dvacátýho srpna další zlom, 20 km á 7:19. Běhal jsem tak 2x týdně, rekord na referenční trase se posunul na 32 minut (á 5:51 - poprvé pod 6 minut na km), jen s tou dvackou jsem to přehnal, celý podzim mě pak trápila plantární fascie, šlacha vedoucí od paty k palci, přetížil jsem ji, a nechtělo se to spravit.
První desítku pod šest jsem zaběhl 19. září, když jsem se s trémou, jakou jsem zažil naposled snad o maturitě, chystal na svůj první závod, na Běchovice - Praha. Zaběhl jsem je za 51:41 (á 5:08), poprvé zažil, co se mnou udělá závod, nervózní mravenčení po celém těle před startem... Proč tohle nedělám celej život? Ohromnej zážitek. Šustění stovek nohou, příjemný pocit sounáležitosti s ostatními běžci, kamarádská atmosféra, speciálně Běchovice jsou v tomhle silný, a jsem rád, že právě tam to bylo poprvé. Pár dní po Běchovicích se ze mě navíc stal docent, váha poprvé po mnoha letech nezačínala jedničkou, ale ukázala krásných 99,4 kg. :-)
Běhal jsem víc a dál, přečetl Born to Run, logoval na déemko, plantárku vyléčil prvníma minimuskama a na závěr podzimu si v Srchu střihnul první závodní půlmaraton za 1:43:54, což je tempo 4:55. Utrpěl jsem tam další šok z toho, jak se to mý tělíčko dokáže nechat vybláznit závodní atmosférou. Pod pět jsem před závodem dokázal běžet jen dvakrát, při testech na 5 a pak i na 10 kilometrů. Bylo to skoro neuvěřitelný, jak rychle jsem se zlepšoval, 6. 11. 5 km á 4:41, 9. 11. 10 km á 4:50, 24. 11. půlmaraton á 4:55.
Rok 2012 jsem končil s devadesáti pěti kilogramy, naběhané kilometry jsem dotáhl na tisícovku, a těšil se na další rok, rok plný výzev. Vždycky se dá něco zaběhnout rychleji, vždy se dá doběhnout ještě dál, vždy se to dá zvládnout s ještě širším úsměvem, než naposled. Stačí jen zvednout zadek a prostě do toho jít. Teď hned. Protože zítra už může být pozdě.
UPDATE ČERVEN 2018:
Střih.
Od doby, kdy jsem tohle napsal, uběhlo už skoro šest let. Šest let naplněných osamělými tréninkovými kilometry, mnoha závody a hlavně mnoha skvělými novými přátelstvími. Ta jsou pro mne obzvášť cenná.
Má cesta mě dovedla dál, než jsem se kdy odvažoval třeba i jen pomyslet. Uběhl jsem maratón, pak další a ještě další. A pak ještě dál. Běžel jsem krásné horské závody, běžel jsem celý den, pak celou noc i den. Uběhl jsem závod dlouhý skoro jako tři maratóny. Bylo to prostě úžasné, prožívat krize a bojovat s nimi, učit se nevnímat bolest, po beznaději nalézat znovu sílu, kde jsem ji nečekal, nechat se překvapovat tím, co všechno lidské tělo dokáže. Otevřel se mi nový svět.
Dnes stojím na prahu vrcholné fáze tohohle dobrodružství. Spartathlon, legendární 246 km dlouhý závod z Athén do Sparty, je pro mě naplněním mých dětských snů. Nebudu mít sice šusťákovku od Adidasu se lvíčkem na prsou a nebudu stoprocentně na stupních vítězů, ale ve Spartě je vítězem každý, kdo závod dokončí, každý, kdo si splnil sen.
I kdyby se mi to nepodařilo, budu rád, že jsem to zkusil. Ta cesta za to stála a je mnohem důležitější, než výsledek v jakémkoliv závodu.
Jsem rád, že jsem se na ni vydal, protože právě v tom okamžiku se odehrálo mé největší běžecké vítězství.
Už dva roky jsme zdrhlí z města, a já i přes pohyb při práci na zahradě a na domě vytrvale kynu a kynu. Několikrát se mi vynořil obrázek z dětství: Škola, paní učitelka Lukášová uspává třídu laskavým výkladem čehosi, a malej Důša, myšlenkami někde v daleké budoucnosti, pod lavicí kreslí štíhlou postavu vousatého atleta v adidas šusťákovce (ta byla tehdy na žebříčku nesplnitelných snů hooodně vysoko). Jooo, takovej chci jednou bejt!
Člověk na cestě by měl znamení poslouchat a já někde uvnitř věřím, že se mi tahle vzpomínka neobjevuje zbytečně. Něco někde chybí nebo je v nerovnováze a něco se to nějak snaží vyrovnat, kompenzovat. V duši jsem běžec, vím to, už v tý třetí třídě základky jsem to věděl, jsem běžec, který jen zatím nevyběhl. Ale není už sakra čas? Nebo, není už sakra pozdě? Nestalo se nějak nenápadně to, co vypadalo jako nemožně vzdálená budoucnost, prošvihnutou minulostí?
 |
Poprvé jsem vyběhl 4. dubna. Váha 111 kg, vzdálenost 8 km, tempo 8:49. Tragédie. Vesnicí jsem důstojně prošel, rozběhl se až na louce. První pocity krásný, ale jen pár sekund. Pak se přestalo dostávat kyslíku, dál si to každý umí představit. První kilometry přískokem vpřed, stometrový úprk až do ztráty vědomí i sebevědomí, po chvilce odpočinku dál, dál a dál, hlavně vydržet. Tempo rychlé chůze vypovídá o efektivitě takového snažení.
Ač jsem byl po téhle první zkušenosti úplně nadranc, druhý den jsem se přinutil k 2 km á 7:20. Nohy nesnesitelně bolely jen první kilometr, pak už to šlo. Dobrá zkušenost. Doběhl jsem k Ivanovi na pivko a chutnalo mi zaslouženě. Byl jsem spokojenej, dá se říct, že tohle už bylo takový malý vítězstvíčko.
Následovalo dalších pár podobných skoroběhů a dohospodyběhů, jednou až dvakrát týdně, časté přechody do chůze, tepovka nahoru dolů, prostě boj. Koncem měsíce se jednou přidala Lůca (která, na rozdíl ode mě, který ví vše automaticky od Boha, měla o džogingu ze svého německého období nějaké povědomí) a byl z toho zvratový okamžik. Běžela taaaak děsně pomaluuu... nuda. Mohl jsem vedle ní jít, ale klusal jsem, dobíral jsem si ji, nudil se, šaškoval... a najednou jsme byli doma, 4 km á 10:12, a já to uběhl bez zastavení, bez přechodu do chůze, bez infarktů. Zázrak. V tom je to. Pomalu musím!
Hned druhý den jsem to zkusil znovu - 5 km á 8:16 a v cíli pohoda džez. Jupí, jsem běžec! Mám to! Běhám! Svět je skvělej!
Radost nad tou skvělou zprávou mi vydržela měsíc a půl. Byl jsem na sebe velice pyšnej, až tak, že do běhání vždycky vlezlo něco důležitějšího, nebo se mi prostě nechtělo. Jasně, o nic nešlo, už jsem přece běžec, už vím jak na to, můžu jít "kdykoliv"... což má často hodně blízko k "nikdy". Probudily mě výsledky pravidelného vyšetření krve. Cukr, který se vždy držel proklatě nízko, jsem měl poprvé v životě na horní hranici normálu. Děda měl cukrovku, táta ji má (propukla u něj ve 40 letech), a já vím jistě jen jedno - tuhle parádu fakt nechci.
Po měsíci a půl dobře odpočatej, využil jsem dubnových zkušeností a už přecejen o chlup lepší váhy (107 kg) a pln odhodlání dal 8 km á 6:34. O týden později můj první běh na trase, která se pak pro mě stala určitým měřítkem. Měří 5,6 km a poprvé mi zabrala 45 minut a 35 vteřin, to je tempo 8:10. Zase týden sbírání sil a stejná trasa o pět minut rychleji - á 7:18.
A pak mě běhání konečně opravdu chytlo.
Stalo se to na dovolené v alpském Saalbachu. Těšili jsme se na horské tůry a na focení, to bylo v Alpách úžasný, člověk prostě nemohl dál, tohle se vyfotit muselo. Do toho náš malej Máťa, bylo mu tehdy 5, a šestnáctiletá Terka, která tou dobou procházela spíše línější životní etapou. :-) Typicky to vypadalo tak, že jsme vyjeli sedačkou na hřebeny, ušli za celý den tak dva kilometry, a poslední lanovkou sjeli zase dolů. A já začal večer běhat. Z celého týdne jsem jen jednou vynechal, běhal jsem od dvou do pěti kilometrů (nejrychleji á 7:03), cyklostezka podél horské říčky, čistá rakouská krajina, nádherné hory okolo... prostě mě to vzalo. Zamiloval jsem se a začalo to se mnou jít do kopce. :-)
Referenční trasa po návratu o tři minuty rychleji, tempo 6:39. Koncem července první uběhnutá desítka (á 7:55), začátkem srpna druhá (už á 6:55), a dvacátýho srpna další zlom, 20 km á 7:19. Běhal jsem tak 2x týdně, rekord na referenční trase se posunul na 32 minut (á 5:51 - poprvé pod 6 minut na km), jen s tou dvackou jsem to přehnal, celý podzim mě pak trápila plantární fascie, šlacha vedoucí od paty k palci, přetížil jsem ji, a nechtělo se to spravit.
První desítku pod šest jsem zaběhl 19. září, když jsem se s trémou, jakou jsem zažil naposled snad o maturitě, chystal na svůj první závod, na Běchovice - Praha. Zaběhl jsem je za 51:41 (á 5:08), poprvé zažil, co se mnou udělá závod, nervózní mravenčení po celém těle před startem... Proč tohle nedělám celej život? Ohromnej zážitek. Šustění stovek nohou, příjemný pocit sounáležitosti s ostatními běžci, kamarádská atmosféra, speciálně Běchovice jsou v tomhle silný, a jsem rád, že právě tam to bylo poprvé. Pár dní po Běchovicích se ze mě navíc stal docent, váha poprvé po mnoha letech nezačínala jedničkou, ale ukázala krásných 99,4 kg. :-)
Rok 2012 jsem končil s devadesáti pěti kilogramy, naběhané kilometry jsem dotáhl na tisícovku, a těšil se na další rok, rok plný výzev. Vždycky se dá něco zaběhnout rychleji, vždy se dá doběhnout ještě dál, vždy se to dá zvládnout s ještě širším úsměvem, než naposled. Stačí jen zvednout zadek a prostě do toho jít. Teď hned. Protože zítra už může být pozdě.
UPDATE ČERVEN 2018:
Střih.
Od doby, kdy jsem tohle napsal, uběhlo už skoro šest let. Šest let naplněných osamělými tréninkovými kilometry, mnoha závody a hlavně mnoha skvělými novými přátelstvími. Ta jsou pro mne obzvášť cenná.
Má cesta mě dovedla dál, než jsem se kdy odvažoval třeba i jen pomyslet. Uběhl jsem maratón, pak další a ještě další. A pak ještě dál. Běžel jsem krásné horské závody, běžel jsem celý den, pak celou noc i den. Uběhl jsem závod dlouhý skoro jako tři maratóny. Bylo to prostě úžasné, prožívat krize a bojovat s nimi, učit se nevnímat bolest, po beznaději nalézat znovu sílu, kde jsem ji nečekal, nechat se překvapovat tím, co všechno lidské tělo dokáže. Otevřel se mi nový svět.
Dnes stojím na prahu vrcholné fáze tohohle dobrodružství. Spartathlon, legendární 246 km dlouhý závod z Athén do Sparty, je pro mě naplněním mých dětských snů. Nebudu mít sice šusťákovku od Adidasu se lvíčkem na prsou a nebudu stoprocentně na stupních vítězů, ale ve Spartě je vítězem každý, kdo závod dokončí, každý, kdo si splnil sen.
I kdyby se mi to nepodařilo, budu rád, že jsem to zkusil. Ta cesta za to stála a je mnohem důležitější, než výsledek v jakémkoliv závodu.
Jsem rád, že jsem se na ni vydal, protože právě v tom okamžiku se odehrálo mé největší běžecké vítězství.
Komentáře
Okomentovat